SIROTEK. (I.)

Ta noc tak temná, nevlídná a dlouhá,

ba zdá se mi, že příroda se rouhá,

že s večerem shas' den už světu slední

a že už se nikdy více nerozední.

Ten blankyt samý mrak a tíže,

jak satan sám by poukryl ho křídlem,

vždyť noc je první v květnu ve měsíci

a celý svět jak věčný sen je spící – – –

je přece čas, kdy slavík písně pěje,

je noc, již líčí staré epopeje,

co plnou vůní jasu lahodností,

jež starý taj a kouzlo v sobě hostí,

v níž po paprsku Láska k nám se sklání

a zve lidstvo v ples i milování –

kdy každý koutek světa jejím sídlem.

Teď slavíku však tony v hrdle zmřely,

on spí a s ním spí svět ten celý,

jak děcko dříme v lůně rodné matky.

Však hle – tam náhle zář se temnem dere,

za mračnem rdí se nové mračno šeré

a tam již mih' se paprsk slunka prvý

tak růměný, jak byl by zbarven krví.

Ach umři, noci, a dne, vrať se zpátky.