SIROTEK. (II.)

Na loži v mdlobě leží žena bledá.

Dech trhavý ji časem ňadra zvedá

a slabý sten se z úst jí ozve chvíli,

toť žena matka – obraz lidské síly.

Sem pojďte blíž a na ní pohlédněte,

kdož utrpením snad honosit se chcete,

a čtěte v tváři bolem sesínalé,

jak vaše rány lehké jsou i malé,

a máte-li jen oči – lidské oči,

uzříte, jak se jí kol skráně točí

koruna bolu – mitra mučennická,

v níž božské rovná skví se hlava lidská.

Nelitujete ženu – velebte ji!

Vám druha dalo – čisté lůno její,

on žije s vámi – kdybyste ho znali,

spíš byste – věřte – nad ním zaplakali.

A ret její, bolestí jenž zněměl,

řek' děcku prvně: „Tys na svět přijít neměl.“

A přec je láskou ku svým ňadrům vila,

však krátce jen – pak se ve hrob skryla.