SIROTEK. (III.)

Žil – dospěl – a přec děckem posud.

Nedivte se, hrozně hrál s ním osud,

nebylo ruky – jež by ho snad vedla,

a že mu záhy mladistvá tvář zbledla,

to pouze zla a hříchu stopa není,

toť též je znakem běd a utrpení.

Zvete nešťastným jej, zlým přec nezvěte ho,

kdybyste hledět mohli v bolné srdce jeho,

tam našli byste zášti velmi málo.

Květ srdce první jen krutý mráz mu spálil

dech lásky, blaha svět mu jedem zkazil –

on divě vypil ji až skorem na dno;

byl mlád a moh' – tu v hřích se klesá snadno.

On plýtval nejdražšími statky

a nikdo nebyl, kdo by křikl „Zpátky!“

on dále pádil, až letem tím se znavil

a pohléd' zpět – když divý krok svůj stavil.

Chtěl vrátit se – to nemožno již bylo,

vše pozbyl již – vše ve hrob se mu skrylo

a samotna se viděl v hrobě státi,

neměl slz – by moh' se vyplakati.