SIROTEK. (IV.)

On pozbyl vše – co mu ještě zbylo,

to k životu mu více nestačilo;

že přece žije – tomu nedivte se –

vždyť srdce lidské příliš mnoho snese.

Jest někdy lékem čas a jindy skryje

pozvolna všecko závoj apathie.

V něm zanikla též všecka víra v štěstí,

on odhodlán jen – břímě dále nésti,

zvyk' temnotě, jež zela kolem něho

od smutné chvíle narození jeho,

nezoufal dále trpkým nad údělem

a do boje šel s jasným, hrdým čelem.

A osud, co mu rubáš bídy utkal,

za náhradu mu v ruku lýru vnutkal;

když pak jej hnus a nuda světa tísní,

on útěchu přec najde ve své písni.

Ten jeho zrak si slzou neuleví,

on všechen bol svůj vlije ve své zpěvy,

jen tělem sloučen jsa s tou pouští nahou,

však jeho duch – ten světlou kráčí dráhou,

kam smavý hošík tváře něžně bledé

jej v kraje snů a tužeb jeho vede

a všecky květy-li mu rozervete,

tu píseň jeho, tu mu nevezmete.