SIROTEK. (V.)

Ztich zcela již, jen časem toho želí,

že nemá toho, jemuž by ty písně zněly,

a při všem klidu přece něčím strádá.

Ta duše jeho – ještě příliš mladá –

zda šťastnou muž' být ještě, kdož ví?

Když zřek se lásky, neznav její cenu.

Tak jak se blesk do skály vryje tvrdé,

tak v jeho srdce vychladlé a hrdé

cit pravé lásky náhle mocně vniknul –

a on, jenž myslil, že již všemu zvyknul,

zřel náhle vábně kynout život nový,

žár touhy, čím dál víc mu v hrudi plane,

okusit slasti dosud nepoznané –

a marný boj! On vnadou blaha zmámen

toužně rozpjal obé chvějných ramen

a v náruč vroucí vinul onu ženu,

v jejímž snivém, touhy plném oku,

když rozhlížel se světa po široku,

mu hvězda lásky čarokrásně vzplála

a stín i temno – rázem zažehnala.

Kéž nezhasne ti nikdy Její světlo!

Nad hrobem Tobě útlé kvítko zkvětlo –

Ó chraň je, chraň! Hle nemáš otce matky –

je láska vším, vždyť život zas tak krátký!