Sirotek.

Je večer chladný, mrazivý:

s hor vítr ostrý ve kraj věje,

že jehličí se v horku chvěje;

měsíce pablesk zářivý

jen někdy z mraků slabě kmitne,

a v čírém šeru pozasvitne,

v mžik sílá úsměv blaživý.

Ve dáli stkví se stříbrem bory

a ve svém rouše sněhovém

postlány bílým příkrovem

se třpytí pohraničné hory.

A venku mráz, že spánek oči tíží,

že v blahé upadáváš polosnění,

až zemdlen odpočineš v zapomění –

a anděl míru víčka tvoje sklíží.

Z táhlé rokle chlumu týmě

nad horskou se vznáší vískou,

na temeni kostelíček

pozvédá se s věží nízkou.

Kolem kostelíčka hroby,

na nich kříže, sochy, kvítí; –

jenom chuďas prostým drnem

skromně musí za vděk vzíti.

Na hřbitově dívka klečí,

nad hrobem tam slzy roní:

brzy k nebi oko zírá,

brzy hlavu k zemi kloní.

Slza za slzou se line,

perla za perlou se skvěje,

dívka v hadry zahalena,

zimou jako list se chvěje.

„Slyšíš, matko drahá, slyšíš?

Dcera k tvému přišla hrobu,

lidé lůžka nedopřáli, –

kam má jíti v pozdní dobu?

Matičko má, roztomilá,

ty zde dřímáš sladce v hrobě:

proč své dítě opustila’s? –

Vezmi osiřelou k sobě!“

Slza za slzou se line,

perla za perlou se skvěje;

dívka v hadry zahalena,

zimou jako list se chvěje.

„Pro sirotka s výšin nebes

sešli, Pane, andělíčka,

bych na jeho hebkých křídlech

letem spěla do nebíčka.

Za mne přimlouvej se vřele,

u Ježíše, Panno milá;

vždyť mru hladem... pomoz, pomoz!“

slzou dívka domluvila.

Mdlá se hlava k zemi kloní

k hrobu matky níž a níže;

přestalo snad srdce bíti?

Či chce býti matce blíže? –

Ostrý vítr krajem věje,

v kotoučích se sype sníh;

vše se krutým mrazem chvěje,

jen ne dívka na hrobích.