Sirotek.

„Pojď dítě sem, pojď ke mně blíž,

Ať udělám ti svatý kříž;

Již hasne zraku růžný den,

A oči jímá smrti sen.“

„O matko, matko, bůh buď s námi!

Jen přelud duši tvojí mámí;

Vždyť vůkol nebes modrý jas,

A po noci den zlatý zas.“

„Ne přelud, drahé moje dítě!

Rozpíná klamné svoje sítě;

Jeť věčnosti to chladný van,

Jenž volá v nadzemský mne stan.“

„O matko, matko! dceři svou

Vem s sebou odtuď ubohou,

O nechtěj, máti! po sobě

Zanechať dítě sirobě.“

„Jen nežel, dcero, dítě mé!

Však na tebe bůh vzpomene,

A věrná v smrti máti tvá

Své dceři s nebe požehná.“

„O matko, matko, vem jen, vem

Své dítě s sebou v hrobu zem:

Když nemám tebe – neznám svět,

A kletbou mi ten žití květ.“

A dci se oužej’ k matce kloní,

Teď právě klekání se zvoní –

Nemocná k nebi vzpíná hled,

Teď dozněl zvon – a matka – led.

Noc tichá jako hrob a stín

Zem halí v tajemný svůj klín,

Měsíce perlonosný třpit

Zří ve komůrce lampy svit.

A teskné světlo kahance

Zář leje na tvář umrlce,

A dívka klečíc, pláče, lká,

Své matky tělo objímá:

„O matko má, o vem jen, vem

Své dítě v tichou hrobu zem,

O bez tě, bez tě nechci žít,

O nech mne sladce s tebou snít.

O Maria! ty bol můj znáš,

Ty bídným v nouzi pomáháš,

Ach, k tobě volá nářek můj,

Ty, svatá, za mne oroduj!“

A slyš, dvanáctá – duchů moc!

Uhasl měsíc, vůkol noc,

A kolem ticho – stíny jen –

V čas tento jímá oči sen.

Když vzbudilo se jitro zas,

A v růžích smál se zlatý jas,

Nezřela dívka slunce víc;

Jeť oko zhaslé – ztuhlá líc.