SIROTEK.

Už to slunce zapadá,

tmí se boží zahrada.

Zkvetlé růže potají

sladkou vůni dýchají.

A ty velké fialy

jakby na mne kývaly...

Zdřímla v nebi oblaka,

hnízdo čeká na ptáka.

Jak je země daleká,

na mne nikdo nečeká!

I já půjdu, půjdu spat,

a snad se mně bude zdát

o matce, jež ve spaní

teď se ke mně přiklání

a rukama drahýma

hladí mne a objímá,

a pláče v můj tichý sen,

že jsem všemi opuštěn.