Sirotkovo lůžko.

Čí je to dítko? kam se tam ubírá,

když od severu věje led a sníh?

když na hřbitově půlnoc leží šírá?

co chce to dítko tuto na hrobích?

„Matko, matičko! jdu sem nyní k tobě,

děvečka tvá to – slyš opuštěnou:

tys pryč odešla, ležíš tuto v hrobě,

ó proč mi dáváš jinou matku – zlou?

Ta matka jiná zlořečí mi, hřímá,

a pryč vyhání, ven dcerušku tvou,

a můj tatíček, ten si mne nevšímá –

ach má matičko! zastaň ubohou!“ –

Plakalo dítko studené perličky,

perličky jemu očka stížily;

i sklonilo se na hrob své matičky,

a lůžko bílé sněhy přikryly.

I spalo dítko, spalo sen radostný:

u své matičky mní se viděti!

i slyší hlásek, její to milostný:

„Pojď, má děvečko, pojď v mé objetí!“

I spalo dítko, spalo sen tichounký,

aniž je jitro ze sna zvolalo:

i vykopán mu hrobeček nizounký,

tu kde si před tím bylo ustlalo.