SIRÝ TRŮN.

Zazpívám píseň o smutku

královské, zlacené síně,

starý lev dlí tam v zármutku,

a trůn tam opuštěn v stíně.

To zvíře věrné tíš a tíš

kol trůnu obchází zblízka:

„Kde’s zůstal, pane, kde as dlíš,

už se mi po tobě stýská!“

Trůn stojí prázden, tmí se kol,

v síň vanou smuteční zpěvy,

věk už tak vanou v žal a bol,

a konce nikdo jim neví.

A věrné zvíře zdiveně

do prázdna zornicí blýská,

a síní vane v ozvěně:

„Už se nám stýská, ba stýská!“

Ve kruzích širších dál a dál

jakoby bázlivě couvá,

ale ten zrak mu prudčej vzplál,

a bok se divoce zdouvá.

Tak dlouho když zde marno bděl,

naslouchal ozvěnám oněm,

věříš, kdo v trůn by sednout chtěl,

lev ten že vskočí teď po něm.