SIT LUX.

Tma! nekonečnem křídla její víří;

kam oko hlédne, děsivá se šíří

a pod ní bouří to a vře a syčí,

tisíce tvarů hyne zde a klíčí

v tom moři neznámém, jež tmou se valí,

boj věčný hmoty, skon a přechod stálý,

vše jeden chaos divý, bez jména.

V tom blesklo tmou, ó jaká proměna!

nad chaosem, jenž kypí těžkým ruchem,

teď pestrou duhou klene se to vzduchem:

chór andělů to, co jich nebe chová,

svá křídla spíná výškou lilijová,

s jich tváří deštěm jas a záře splývá,

s jich retů hymnus, melodie tklivá,

horoucí lásky jejich věčná daň:

„Ó svatý, svatý, svatý, juž ó skaň

tvé slovo tvůrčí v směs tu bez života,

v ten chaos hrůzný, v němžto kypí hmota!

Svou projev myšlenku, ať moc tvou hlásá

děl tvojich věky nevystihlá krása!

Mrak zjasni, jenž tvé čelo chmurou clání;

ó rci to slovo tvůrčí bez váhání,

jež vesmír divem božským oživí!“

Tak dolů padá hymnus jejich blouznivý. –

Však nejvýš, v smaragdovém jasném trůně

v svém lesku všemocném se Velký sluně,

Bůh – Tvůrce trval v zamyšlení dumném.

On nezřel chaos, který v reji šumném

se každou chvíli zdvih’, výš střikl pěnu,

on patřil v budoucnost mu odhalenu:

zřel svět, jak z ruky jeho divem vzchází,

zem jeden květ a moře beze hrází,

výš blankyt hvězdami v noc zlatem tkaný,

na zemi člověk, z hlíny vyvolaný,

dech Boží silný s tělem jeho srost.

A člověk poznal svoji vznešenost,

pych naplnil ho, cítí obří síly;

své čelo zved’ a ctižádostí šílí,

zem je mu úzká a trůn tvora nízký

a věžmi měst mu blankyt je tak blízký,

hřmí v nebe, myšlenky své splétá

jak řebřík, kterým vnikne na trůn světa,

vše podmanit chce, zdeptat pod svou nohu;

chce více, než být roven svému Bohu,

výš, nad něj výše míří jeho pych!

A propast bezdná stal se jeho hřích,

kam nejbídnější v zhouby věčné jícen,

dřív Boha chrám, teď v smutné trosky sřícen. –

Ne navždy! Hle, tam pahrbek se zvedá,

kol něho zář se rozestýlá bledá.

Stín Kalvarie z chaosu to vstává

a na ní kříž a na kříži tom hlava,

jí v skráně trnový se vínek vbodá;

je tělo zdrané, z srdce krev a voda

se řine, ale „milost“ šepce ret!

Ten obraz zřít, ó jak se nezachvět...

však dál svůj obraz Tvůrce rozepřádá:

ta hlava mroucí, která k prsům padá,

s tím kolem skrání bledých vínkem z hloží,

ach, zná ji dobře, sám Syn je to Boží,

jejž nad vše miluje jak jenom sebe,

s nímž sdílí trůn svůj i to věčné nebe.

A proto slza velká v svaté řase

mu v žalu nekonečném zaskvívá se;

teď sjela v tvář, teď padla do vesmíru

a žhavá točila se v jeho víru

jak meteoru zlatoskvoucí kruh.

A smírným okem hleděl za ní Bůh.

jak sám by obdivoval její krásu,

když nad chaosem, který trnul v žasu

a tišil se v svém bouřném kolotání,

se nesla, a mrak mizel s jeho skrání.

Křik’: „Budiž světlem! nad tou hmotou vřelou

ať slzná křídla tvá se rozestelou.

Buď znakem mého slitování k tvoru,

i když se k nebi vzepne ve svém vzdoru,

když Lásku věčnou, až se k němu skloní,

on k smrti zraní a kříž schystá pro ni,

ty hlásej mír a zvěstuj odpuštění;

když budeš měřit žhavou pout svou denní,

tvůj zářný paprsek plaň požehnáním,

v němž k lidu svému Bůh se vždy zas skláním

a v srdce jeho tmy se usmívám.“

A slza stanula, v hloub její plam

se vzduchem lil; v něm vesmír zaplál celý,

tmy lehly v propasti, kde rozkypělý

vřel zase chaos a se stříbrem pěnil,

a obzor červánkem se zarůměnil.

V tom jase Bůh se zvolna v dálce tratil,

pruh andělů mu křídly cestu zlatil

a jejich zpěv se odrážel a hřměl:

„Ó Tvůrce, nejprvnější z tvojích děl,

tvé slunce, jež jsi vetknul do vesmíra,

tvou lásku hlásej, které není míra.

Ta nám je sluncem, do věčnosti plane,

je blaženost, k níž nikdy neustane

tvor každý toužit jako v domov pravý,

a vášnivě krok vléci kolísavý;

ó svatý, svatý, svatý...“ Tak zpěv zmíral,

co vesmír, plný skvějících se spirál,

své první jitro pozdravoval něm.

Z chaosu zvolna zdvihala se zem!