SJEZD KOLEGŮ.

Po letech deseti, jak bylo umluveno,

soudruzi z reálky zas ruce stiskli sobě!

Z mlhavých vzpomínek se noří mnohé jméno,

tvář, hlas a podoba i těch, kdož tlí už v hrobě.

V jich kruhu profesor má vyjasněné čelo,

a právě usmívá se, neb z nich jeden mluvil,

když se mu na zdraví a chválu připíjelo:

„Nás dobře vychovav si zásluh věnec uvil...“

A všichni usedli pak na svá místa zase,

však starý profesor teď hlavu jaksi chýle

po žáku Bártovi se ptá a v chvějném hlase

je starosť ukryta, proč zmeškal dnešní chvíle.

Snad se mu zastesklo a podepřel si bradu...

– „Proč Bárta nepřišel?“... A zasmušen se napil.

„Bůh ví, proč vzpomíná,“ řek’ někdo šeptem v zadu,

„z nás Bárta nejvíce ho přece tenkrát trápil!“ –

A starý profesor se dívá v prázdno kamsi,

že všichni mlčeli, již ptát se neosmělil.

A někdo po tichu děl v zadu: „Vzpomíná si,

jak také říkali, že propadnuv se střelil!“...