SKÁCENÉ AKÁTY.

Podsekli, ach! porazili –

div ne všecky staré stromy.

Čtyři leží skáceny.

Jejich kmen, hle, v nitru bílý

v zelenavou tříšť se lomí,

zkadeřené útlé vršky

v cestu trčí zbláceny.

Slzy tryskly na mé líce.

Jaký osud, staří druzi!

Podťat kořen, žel i ples.

Nebudete šumět více,

v červen kvésti jako druzí,

nezasvitnou vámi hvězdy,

nezahučí pro vás jez.

Leč ten obraz, jejž jste znaly,

po vás tkví tu ve své kráse.

Stromy jiné zkvetou v něj,

vše, co vy jste vídávaly,

v jiných zracích plane zase,

v bublině se třese jiné –

věčný život, časný děj.

Třísku v cestě pohozenou

památkou si po vás beru.

Voní syrá země z ní –,

země, která žije změnou,

která ve svých ňader šeru

všemu dává zrod i příkrov,

květ i úkoj poslední.