ŠKÁDLENÍ. (III.)

Samé kvítí!

kam se pohled mračný stočí;

z tulipánu malý černoch skočí

a se řítí

vavřín vzíti;

z leknínu pak bílá

vyskočila víla

a chce kapky rosy s lístků píti.

Samé kvítí!

Na půl cestě černoch potkal vílu,

ona od severu přišla, on však z Nilu,

co však cítí

oba, to lze snadno pochopiti;

uměli se najít,

aby chuť si zajít

nechali v tom vášní dlouhém hromobití.

Samé kvítí!

Co jen možno, více nechtěj, synu,

místo lauru dostane jen blínu,

kdo se chytí,

tomu lze jen hořkou pravdu zříti.

Bylo, není,

políbení

zbylo z všeho – kéž ti provždy do všech temnot svítí!