ŠKÁDLENÍ.

Říkali mi: „Starý brachu,

co chceš s láskou ještě?

Vypadáš v tom jako krocan

ve přívalu deště.

Vše tak schlíplé, vše tak scíplé,

a přec tolik křiku,

nedělej se směšným bláznem,

zalez do kurníku!“

Vyslech’ jsem to všecko klidně

v hrdé beznaději,

vím to všecko – však ty písně

stále srdcem chvějí.

Nedivte se, kdo se jednou

živé vody napil,

neustane, musí za ní,

jak už z mládí kvapil.

Jeho srdce fiolka jest

od růžové vůně,

v té to dýše manou ráje,

v té to věčně stůně.

Hoďte fiolku tu starou

třeba mezi smetí,

vůně byla v ní a věčně

díkem k nebi letí!