SKÁLA PETROVA.

Vždy nehybný a ničím nezměněný

tes dávný trčí pyšně do příboje,

ať vlny časů do boku mu bijí,

ať země otřásá se. Místy kámen

pod žárem slunce zvětrav, odloupne se

a jako drobný štěrk se valí dolů,

leč to je všecko. Je v něm cit? Je život?

Trhliny dávné zarostly už mechem,

kleč zakryla je. Život bují na něm;

hmyz nesčíslný, hnízda ptáků skrývá,

i květy efemerní na něm rostou

a starý tes se hrdě chlubí jimi.

Čas plyne mimo, oblaka jdou nad ním,

on nezměněn se v pohyb všeho dívá,

vším pohrdaje. Když proud doby mění

se v bouřný příboj, když se větry zvednou

a nesou v černých mračnech křivé blesky,

a z příští chvíle hrůza padá na zem –

tu k skále té se hrne, děsem hnáno,

vše, co se bojí. Bludný racek z vody

i káně, ostříž z mračen sem se snesou

i vrány z ornic, chocholouš i skřivan

i hmyzy, planinou se toulající,

a skála všem je záštitou i krytem.

Je spokojena, že k ní utíkají,

že její jsou a ona jim že dává

cit bezpečnosti. – Hrůza z věcí příštích

snad trvá ještě, ale chce se žíti,

i žijí tedy. Obživu si najde

na šedé skále každý podle svého:

brouk rostlinku a muška medný kvítek,

pták drobný brouka zas i mušku lapá

a káně ptáčka uchvátí – tak vládne

tu harmonie života a smrti.

A věky míjí nad skalnatým tesem

se svými strastmi, problémy a touhou,

leč on své chmurné témě k výši zvedá

jsa vším tím sotva dotčen víc, než stínem

oblaků nad ním kamsi putujících.