SKÁLA.

Jak je tu smutno na skále mého žití!

Znavené slunce mlhami sotva zříti –

a moje hvězdy! Kdo mi je zase vznítí?

A moje země, minulost již mne vzala!

Po kuse kusy dravá ji vlna rvala,

a teď z ní pustá skála tu zbývá malá.

Šedivá skála, tvrdý jen balvan holý,

po nocích bez snů od něho hlava bolí –

s úzkostí zřím, jak zvolna se, stále drolí.

Kámen se sřítí – moře se sotva zvíří,

hrozivě kol se na kraj až obzoru šíří,

žádnou se, žádnou obětí neusmíří.

A nikde lodi! Moře pláň nepřehledná –

časem jen bouře na moři změnu zjedná,

mrtvoly drahé vynáší k skále mé ze dna...