SKALÁM PRACHOVSKÝM.

Pták z lupenu pil rosu jako z misky,

dál zpíval pak, kruh obrů naslouchal,

i pyramidy, věže, obelisky.

Dech vánku jak když harfu k hymně ladí,

chvěl haluzemi smrků, borovic,

a mžikem dole zdřímnul na kapradí.

Mech balvanům byl hebkou kožešinou,

v níž bílé květy jahod svítily,

a paprslek se třásl nad tišinou...

Skal Prachovských mi zkamenělá říše

báj šeptala, když touhy odumrou,

též v srdce paprsk míru kane s výše –

Jste pomněnkami ověnčeny v duši,

tož pomněnkami, které nevadnou,

a jichž ni čas, ni osud neporuší.

Rouch vašich třásně – hvozdy smaragdové –

zřím vlniti se v dechu přírody

vždy ve svěžesti, síle, kráse nové.

A jako ve snu kráčím stezkou žití,

vás v paměti, a u vás touhami,

kdež bělošedé jehlance se třpytí,

kdež divukrásně vyhloubené tůně,

mech s miliony kvítkův zarůstá,

pták šveholí a mocná dýše vůně,

kde zdá se pět i stráň ta holá, pustá –

ó skály mé, kdy zapomenu vás!?

má touha po vás dnem i nocí vzrůstá.

– – A tyto myšlénky jsou vzdechy pouhé,

tak prosté jak popěvek pěnkavy,

jenž zanik’ v lesních korun šeři dlouhé.

A jsou tak lehounké jak prška květů,

jež dechem větru šípek setřásá,

neb jichž se dotklo ptačí křídlo v letu.

A snivy jsou jak nádech zamodralý,

jejž s vysočiny zřelo oko mé,

jak halí bájné Krkonoše v dáli – –

A smutny jsou jak v horách chatrč malá,

jež s touhou zírá k zlatým červánkům –

a v nitru jejím bída neskonalá – –