Skald a Walkyry.

Skald mladý seděl dubů ve stínu

a sám se takto modlil k Odinu:

„Já nechci mládí věčné na zemi

a nechci skráň věnčenou růžemi.

A nechci nahé, vzduté prsy žen

a nechci medu pohár rozpěněn.

A nechci bitvy ryk a zdaru ples,

chci hluboký jen mlčenlivý les.

Chci mír a klid, jenž dýše z doubravin,

když přes mýtinu půlnoční jde stín.

Když z mohyl mrtví reci vstávají

a ve úplňku štíty mávají.

A letí šťastní přes práh Walhaly,

chci za nimi se dívat z povzdálí.

A Freja když je s plesem přivítá,

jak dozní přes most ořů kopyta,

chci skulinami mraků mlžnými

jen zbožně dívati se za nimi.

To stačí k štěstí mému, bože, slyš!“ –

A v souhlas jemu dechla noční tiš.

Tak modlil se a uleh’ v kyprý mech.

Tří Walkyr nad ním zahřímal tu spěch.

Tří Walkyr nahých, mračny jely, tmou,

jich vlasy vlají, ňadra jich se dmou!

I děla první: „Květů pln je hloh,

hle, v jeho stínu leží mladý hoch.

Pojď s námi, pojď!“ A druhá s oře níž

se sklonila (z par stoupal měsíc výš)

a jejích ňader tuhá poupata

mu přejela skráň: „Moje komnata

je v oblacích, blesk u mojich bdí vrat,

pojď, hochu sličný, na mém srdci spat!“

A třetí ještě níž se schýlila:

„Nemožno, bych se v tobě mýlila,

pojď se mnou, dechnu pouze do tvých strun

a poznáš věčné taje hvězdných run.

Co dětské sny tvé, které mlhavě

se rojí v lbi tvé reků o slávě?

Jest žena všecko! – Přítěž dumy shoď

a za mnou dál v můj oblačný hrad pojď!“

I zachvěl mladý Skald se neblahý,

své tužby zapomněl i přísahy.

Kýv’ první v souhlas, byl tak sličný, mlád,

na druhou smál se, třetí v náruč pad’.

Jak v sedle jich se octnul, nevěděl,

juž s nimi jel, přes pusté pláně hřměl,

i zvonil trysk jich jako cepů tep

přes rozsochatých skalin lysou leb,

přes hroby Vikingů, kde houštím třtin

jen vichr pláče a kde straší stín,

přes moře, jehož zpěněných vln val

se jako živé hroby valí v dál.

Jich paží cítil stisk a ňader vzruch

a v srdci světy nových snů a tuch.

A letěl s nimi přes kraj, přes prostor

a přes močál a pustá bradla hor.

Co Odin mu, co Walhaly je ples,

co srdce klid, co mlčenlivý les?

Co reků triumf, války divá zvěst,

on vítěz teď, ba on sám Odin jest!

Tak letěli – ó divý vír a slast,

až shodily jej rázem ve propast.

A sotva prachu sloup se nad ním zdvih’...

a mračny v dálku zněl jen Walkyr smích.