Skaldova dcera.

Nad mořem v Yomu starý hrad stál,

v něm živ byl stařec, jenž skald byl a král.

V mládí svém s Vikingy moři jel,

v stáří svém prázdnil číš, k harfě pěl;

jedinou dceru tento skald měl.

K drsnému ňadru srázné skaliny

netulí květ se lesní maliny,

jak tulila se k skaldu, králi dceř,

tak sladká jak měsíc ve hvozdů šeř.

Když zpíval starý skald a v harfu bil,

když zpíval o bojích, v nichž rek byl,

dceř pustila z rukou práci svou hned,

ať vlna to k tkaní, ať na věnec květ.

Starý skald k dceři tu schýlil se rád,

zněl polibek otcovský ve tonů spád,

jež ozvukem zmíraly po sálu,

co venku moře hřmělo o skálu.

Tak ti dva žili a srostli spolu

a nebylo radosti, ni bolu,

jímž nevzplála stejně by hruď jich,

jíž nezvlhnul zrak by, netryskl smích.

Tu v plné zbroji připlul k nim jun,

mával též mečem, bil v zlato strun.

Tak celý byl otci, skaldu podoben –

a děvčete duší sladký táh' sen.

I zalíbil mladíka skald si kmet,

o bitvách mohl s ním hovořit, pět,

tak místo dvou do noci sedali tři

ve hřmění příbojů, ve vichrů při.

Když stařec byl umdlen, jun v harfu sáh'

a děvčete duší sladký sen táh',

k malině u skály přibyl dub teď,

a růžemi Yomu rozkvetla zeď.

V ráz jednoho jitra rohu zněl vřesk,

vyhlédli z okna ven v jitra lesk:

po moři do dálky, kam sáhnul zrak,

lodí sta, každá z nich běloučký pták.

Ti ptáci se nesli ke hradu blíž,

na každé plachtě rudý plál kříž,

sto mužů na přídě stálo jak val,

na hrudi každému rudý kříž plál.

Jak v starou síň zapadl rohů těch ryk,

„Konec mé idylly!“ náhle jun vzkřik',

se stěny strhl meč a chopil štít.

„Zadrž, stůj, synu můj, chceš od nás jít?“

,Zadrž! Stůj, miláčku!‘ – On v tváři žel:

„Zeptej se otce jen, mládím když vřel,

kdy by mu boje roh v sny lásky zněl,

zda by se rozmýšlel, zda-li by šel?“

„Máš pravdu a táhni!“ – starý děl skald.

„Ještě své hrdiny starý má Balt!

Synu můj, táhni v boj, počkáme již,

boj vždy jde před láskou, ať zví to kříž!“

Však nežli domluvil skald a král,

hrot dýky děvčete křesťana sklál

a hrdý děl otci mrazivý hlas:

,Jak sami jsme žili, budem žít zas!‘

Král skald se tulil k svému dítěti.

Roh výzvy od moře zněl po třetí!