Skalní bříza.

Jest člověk ve své mysli v různém čase

jak bříza, která ve skaliska nahá

se zachytla a úpalem když sprahá

kol každá travka, ona zelená se.

Tu obloha se nad ní klene v kráse

a s větví skrápe jitřní rosa vlahá,

tu mráz a vichr do haluzí sahá

a pod kořeny bystřeň podrývá se.

Kdo zazlí jí, že nechá ptáče pěti

dnes ve větvích a zejtra na úbočí

že stesknou bouří rozlámané sněti?

Kdo srdci? – v snech že zoufá noci tmavé

a zejtra jest jak děcko usmívavé,

když ráno vyspalé otvírá oči.