Skalní drama.

Zpod záslon lesních svatyň zříti jej,

ten kouzlem zkamenělý hrůzy děj;

tam v srdci lesní poušti skrýši znám,

kde v obraz divý ztrnul žití rej.

Tam rozburácel zápas tlupu skal,

tam základ hor se vášní rozpukal,

tam jejich lůno krutá rvala zášť,

až na kamenu kámen neostal.

Dvé skal tu v boji čelem na čele,

sto leží padlých tělem na těle,

tu obr zvedá smrtonosný kyj,

a ztylý brach se choulí zbaběle.

Tam skály dvě se toužně k sobě pnou,

a mezi nimi propasť zeje tmou;

tu skalisko si tulí skála v klín

a mateřsky je chrání paží svou.

Tu témě pomšené se kloní v zem,

však pod ním brloh, zmije číhá v něm,

tam tenký hrot jak pozdvižený prst

šle s hůry hrozbu lstivým výrazem.

Tu skalná koruna, tu lesklý meč,

tu srazily se štíty, zdetě seč;

kol zdá se, jak by duněl války hrom, –

tak výmluvna je skal těch němá řeč.

Však hle! kol pučí všude vonný květ,

jenž v prsou skalních skrývá jizev sled,

a dobrý, vlahý, věčně živý zdroj

z těch tajin zašlých dějů proudí v svět.