Skalní král.

V těsné skrýši, šperkované mechem,

půl sta let již bydlí nepoznán;

s želem vstává ráno, na noc s vzdechem

ukládá se v žulový svůj stan.

Trochu spaní, vzpomínek však více

údělem mu dává večernice.

Nebudí ho slunce záře ranná,

mlžin jenom klam sem zavítá

v tato místa, horstvem lemovaná,

skalami a lesem pokrytá;

buble potok, v boru pějí ptáci,

a strom chrastí, který dřevař kácí.

Jenom letním o poledni vzplane

nad údolím vzácný slunce třpyt,

a roztálá rosa zevšad kane

jako slzy v osamělý byt;

krátce trvá sluneční to světlo

jak to štěstí, které druhdy kvetlo.

Však když jeseň rozprostře se v kraji,

marně vzchází slunce poklusem

v místa, jež se zimě podobají,

marně hledá letní cestu sem;

marně po něm touží poupě lesa,

marně ptáček, letě na nebesa.

A když zimy neskrocené ruce

rozepnou se v opuštěný bor,

a když spoutá k neuprosné muce

chasa větrů každý živý tvor:

zdá se, jak by toto místo světa

za sídlo si zvolila smrť kletá.

Všude smrť! Hle, potok tuhne v ledu,

stromy pusty, prázdné do hola;

ptáci prchli, nikde po nich sledu,

zhasl život všude do kola;

jenom v jeskyni to jedno žití

za vše ostatní teď plá a cítí.

V něm to víří jako sopek nitro,

tisíc kvete v jeho srdci jar,

v zářném slunci věčné plane jitro,

v prsou štěstí, mladosti to dar;

skvělý věnec na šedivé hlavě

ukládá se k neskonalé slávě.

Sopka vyhasla a svadly květy,

změnilo se jitro s večerem,

štěstí v jiné zabloudilo světy,

ukryla se mladosť pod šerem;

a ta slávy klamná, bludná záře

nedonikne v doupě samotáře!

Poustevníkem lid jej kolem zove:

kořínky prý jsou mu potravou,

houby sbírané a plody ořechové,

květy mechu lůžkem pod hlavou,

potok bujný vedle skalní sluje

krůpějí mu hojně poskytuje.

Modlí se prý, vypravují kolem,

ač tu nikdo kříže neviděl;

však když kráčí od jeskyně dolem,

kdož by, vida trpký v oku žel,

nevěřil, že modlitbičkou v tiši

duch se stápí v nebes tajnou říši?...

Modlitba to divná ovšem: jiná

než ji říká křesťan před kaplí;

srdcem stůně dávná jakás vina,

časem s očí slzy ukáply;

a když hlava do dlaně se skloní,

bledne tísní, jak by bylo po ní.

Mlčeliv je jak ty stráně hvozdů;

jenom z rána, když jej probudí

teskný hvizdot nedalekých drozdů,

také jemu smutně ze hrudi

divná píseň beze slov se řine,

jak neznámá hudba z říše jiné.

Brzy podobá se píseň pláči,

pak zas vzkřikne jako šílená,

až se ptactvo bázní v hnízda tlačí

a veverka stane schoulená;

na to mlkne v ponenáhlém chvění

jako „s bohem“ v chvíli rozloučení.

Viděli ho v noční děsné chvíli,

hrom když bušil v smrkův rodinu,

blesky noc když kolem rozsvítily,

jak řval v lesy: „O proč nezhynu?

Proč mi moc tvá, jenž chceš bohem slouti,

nepopřeje tady zahynouti?!

Jsem sic pánem této těla schránky,

jsem i pánem této duše své;

syt jsem života té radovánky,

jež mne denně k svému stolu zve,

tisíc jich snad opouští dnes zemi,

já jen žíť mám mezi nimi všemi?

Chtěl jsem umříť: stín mé vlasti bledý

stál tu hrozně před mým svědomím,

loučiť jsem chtěl s ní se naposledy,

zlíbať statek, jenž je posud mým;

pozřela však na mne beze slova,

a mne čeká žití trýzeň nová.“

Viděli jej, neslyšeli slova –

kdož těm věcem taky rozumí?

Spíš těm zvukům, hvozd jež v sobě chová,

koruny když jeho zašumí...

Proč mu dali pyšné jméno krále,

nezvěděl jsem – putoval jsem dále.