Skalník.

Ó vítán budiž, odkojenče klidu,

z hor, bratrů slovanských, ó vítán buď!

leč rci, proč mocí vyhýbáš se lidu

a za skrýš tajnou volíš skalin hruď?

proč nedbáš písní šumícího lesa,

kde drozd, tvůj krevní přítel, s vršku dřev

v kraj širý nadšeně a hlučně plesá,

než padlý den svou v západ cedí krev?

Chtěls býti sám, můj pěvče šedohlavý,

leč nebyl’s! věz, já tajně s tebou dlel

a vyslech’ jsem tvůj výkřik pronikavý

i stesk i žal i radost, jež jsi pěl;

mně divně kouzelná tvá píseň jala,

duch nadšen krásou bloudil v žití snech,

skal sivá ňadra mlhou oddýchala,

a tvému podobný z nich zvučel vzdech.

Při písni té den zrak otvíral světlý –

bylť raněn jen a z mdlob se budil zas-

na strání ňadrech kytky keřů kvetly,

a slzy štěstí plály s travin řas;

v šat královský kraj přioděl se chudý,

zdroj horstva modravý jak zlato tek’,

a k skále červánek se skláněl rudý

a na čelo jí tiskl polibek.

V té chvíli tiše snášela se ke mně

druž nebes, poesie, halíc tvář,

zvuk zlatých strun chvěl v ňadrech mi se jemně

a v srdci čarodějná krásy zář;

výš duše vzlétala, ač s tebou dlela,

a s nadšením, jež posvěcuje ret,

jak ty své jarní alleluja pěla

a ztichla též, když ty jsi ustal pět.

S tvou také moje píseň ztratila se;

dlí obě uzavřeny v srdci skal

i v srdci mém, leč obě zavzní zase,

až klepat na nás bude stesk a žal;

zvuk krásy velebné se nevytratí,

jenž duši znítil nám a zjasnil hruď,

on třeba před smrtí se jistě vrátí –

Ó druhu skalních samot, žehnán buď!