SKÁLY ZASNĚŽENÉ. (I.)

Když šero padá s oblaků,

já zpomenu si častokráte,

jak do závějí sněhových,

tam v dáli, skály, zapadáte,

jak sivých, hladkých vašich čel

se netkne víc ni křídlo ptáka,

jejž četný, drobný domeček

tam dole k chudým hodům láká.

V té tišině až děsivé

už holub nevolá své „vrku“,

šum ulít z houštin bezlistých

a hvízdá si jen v snětí smrků;

je tomu času nemnoho,

zde mech a tráva drobnokvětá,

a zpěv a ruch byl domovem,

a nyní – po všem žití veta!

Zda vskutku? Matka příroda

snad macechou, jež v darech skoupa?

Snad věsí prapor pohřební,

kdež před chvílí se úsměv houpá?

O ne, jen odpočívá zem,

a nové jaro zas ji vzruší,

tak svěží, jako naděje,

tak krásné, jako láska v duši.