SKÁLY ZASNĚŽENÉ. (II.)

Tak často zírám k severu

tam v dáli,

kde zapadáte do sněhu

ó skály,

a sním, jak k smrti truchlivo

je pod vámi,

kdež jedinou vám návštěvou

noc s hvězdami.

Dny šeré; srdce bezděky

bol svírá,

v těch chvílích hasnou naděje

i víra,

než, láska k mrtvé přírodě

zas oživne,

jak zaklepají na čelo

sny podivné,

ty luzné snivé zpomínky

v dny léta,

kdy byly skály se hvozdy

– ráj světa,

že touha v srdci znaveném

se rozhárá,

žít aspoň ještě jako sníh,

žít do jara!