ŠKEBLE.

Ve stínu olší v chmurném vodním klíně

tu na dně řeky škeble odpočívá,

nad ní se leknín v bludné zátočině

kalichem zlatým v slunném jasu zhřívá;

kol ticho – jenom lyska v rákosině

třaslavým hlasem polehounku kývá

a laštovky pod střemchovými keři

hladinu zobem švitořivým čeří.

Jak teskno ti zde, škeble osiřelá,

zde v osamělém leknínovém hrobě,

ty všecku dumu v hruď jsi uzavřela,

jež tají se tu v siné vodní kobě,

a když bol divý – touha burná, vřelá,

nejvíce svírá teskná ňádra tobě,

tu nadchází tvá sladká chvíle náhle

a rodíš perlu – slzu duše zprahlé.

Pak rozerve tvé lůno lovec dravý,

na břehu v písku ležíš oloupena

a zas kol ticho – jenom větřík hravý

tajemným šumem z nitra tvého stená

a jepice jen jak stín mihotavý

znavena skládá tu svá křídla sklená

a sní tu luzně o slunci a trávě,

na hrudi tvé, jež dokonává právě...