SKEPSE V NEMOCI.

V nemoci svojí žhavý pocit mám:

svou rozpálenou duši nezhasínat –

ji nechat bloudit k věčným záhadám,

hořící věčně, když chce tělo zmírat.

Takový divný lomcuje mnou cit:

byť umřel bych, že duše ohněm věčným

se slávou věků musí zápasit

a hledat cestu rodům nekonečným.

Teď stočen mocí v lethargii sním

a v poutech churav zdám se marně toužit.

Potácí s sebou tělo, duše s ním

a mlhy žluté vidím blíž se ploužit.

Však cítím duši svoji hořící

a klesám, šeptaje si v divném mottu:

Mít’ kouzla sílu věčnou tvořící –

jak by se asi žilo idiotu?!