SKEPTICKÝ RYTMUS.

Že není volnosti, jak sny nám slibovaly,

a velkých duší zář že bludičky jsou matné,

a nesmrtelnost lež, a štěstí dny nám lhaly,

jež věčně prchají jak vlasatice chvatné,

že znesvěceno dílo, po němž sáhne ruka

sobeckých tvorů právem raženého zlata,

ó duše, duše má, jen nekonečná muka

ti ve vědomí dává existence jatá.

Snad jinak myšleno vše bylo prapůvodem,

by jiné cesty duše v jiné vedly cíle,

by božství krásnému byl člověk doprovodem

v úsměvu hvězd a květů, věčně mladé síle,

snad ráj byl údělem. – A jaká tíha hříchu

nám mohla urvat vše, kdy neznáme své viny,

synové hroudy, zákonů, již v chrámu tichu

chcem božství usmířit za nespáchané činy?...