SKEPTIK.

Co všechno netvrdí nám básníci!

Vy čítáte, jak malují ten svět,

jenž vzdálený je našim pomyslům,

s takovou věcí všechněch přesností,

jakby byl právě dobrý poeta

z těch končin přišel! A přec rozum dí

a hlásal tak už mnohý filosof,

že valná toho část, což bohy zvem,

je libým klamem, jejž nám básníci

nasili v duši – ale netvrdím,

jakoby bohů vůbec nebylo,

sám věřím v ně a věří i můj dům,

jak známo jistě v celé Attice;

chci říci jen, že mnoho poznat lze

o Nesmrtelných jasné jsoucnosti

a mnoho zase možno zavrhnout,

vniknem-li duší zdravou, vnímavou

v řád přírody a pozor dáme-li

na původ zjevů, druhy úkazů,

jež oko vidí. Povím příklad vám,

a příhody, již vylíčit vám chci,

byl svědkem sám můj otec, Charikles.

Já doslovně ji přejal z jeho úst,

neb často vyprávěl ji v rodině

a já jsem obyčejem dětí všech

pil vždy ji sluchem, myslí, očima.

Hoch pastýř měl v svém stádě kozičku

s bělounkou bradou, modrým pohledem

a něžnou jako stromek mladičký.

I přilnul zprvu náklonností k ní

a potom láskou jako k dívčici.

A kdykoli byl puzen žádostí,

šel k štíhlé krasavici pastviště

a pomiloval ji svým způsobem.

I dary dal jí jako milence:

nádherný náhrdelník sestrojil

z obydlí pestrých mořských mušliček,

jež příliv zanechává na břehu;

když sednout zatoužila na pastvě,

vystrojil z květů měkkou podušku;

jí doma v lůžko prostíral svůj plášť,

a než ji líbal, vždycky natíral

jí thymianem líc i bradičku,

neb vonný olej koupit nemohl.

A krasavice ráda trpěla

tu lásku jeho; něžně skláněla

mu na prsa svou štíhlou hlavičku

a s potěšením dívala se mu

do očí tichým modrým pohledem.

Než nijak vlídně k tomu nedíval

se kozel, jenž se pánem stáda mní.

Svou křivdu domnělou nes zatrpkle

a číhal na příhodný k pomstě den.

I usnul jedenkráte pastýř hoch

a ruce pod hlavu si položiv

obrátil k nebi spící obličej –

tu kozel nepřítel svůj vida čas,

svou hlavu sklonil k hocha temeni

a tak v ni vrazil bodci rohů svých,

že lebka praskla jako skořápka

a mozek vystřik. – Hocha pohřbili

a kámen, dílo práce umělé,

s obrazem, písmem na hrob vložili

i oběti mu dali, neb ten děj

nezvyklé lásky lidi dojímal.

I porodila potom kozička

člověka-zvíře: shora člověk byl,

však nožky kozí – satyr hotový.

I přicházeli lidé z daleka,

by pohledli na tvora divného

a roditelů příběh poslechli.

Však tvor ten záhy prchl do lesů

a nebylo víc po něm památky.

Tak vykládal můj otec Charikles.

A jak jsem řek, brát nechci v pochybu

velebná božstva, jsoucnost Olympu,

však tvrdím, mnoho že lze vysvětlit

z přírodních řádů... Přísnost zákonů

bdí nad svatostí bohů v Attice

a to vším právem: zpupnost člověka,

když volnou cítí se, pak nezná mezí.

Jsem přítelem sic rozumových cest,

však ctím též naše staré: s mírou vše.

Ať rozum zkoumá, pátrá, prohlíží,

však přes práh Olympu ať nevkročí.

A v zásadách těch žiji i můj dům,

jak dojista je známo v Attice.