SKIZZA.

Chci povědít vám v prosté této skizze,

co šeptaly mi staré borovice,

jimž u paty jak šatu lem se bělá

z malinké vísky cesta do kostela.

Na bujném mechu třpytila se rosa

i v květných korunkách, a píseň kosa

jen chvílí vlnila se z vonné dáli.

Motýli pestří tu si s květy hráli,

tu vyhoupli se k modré, jasné výši

jak bílé perly, jež se hází v číši.

Hru paprskův a bujný tanec stínů

haluze houpaly si ve svém klínu.

A po pěšině, tiše jak dvě laně,

hoch s krásnou dívkou bral se k chrámu páně.

Mlčeli oba, – ruku v ruce spěli

pod větvemi, jež v paprscích se chvěly

a zlaté sítě stlaly jejich kroku.

Však v úsměvu, jenž zářil v jejich oku,

víc blaha bylo, než kdy znalo nebe,

než temný háj kdy pojat mohl v sebe,

než ve svou píseň vložili kdy ptáci. –

Les řídne již, – s ním obrázek se ztrácí.

Však každý strom, a každá krůpěj rosy

vám poví, zač ti dva dnes Boha prosí. –