Skizza jeseně.

Již jde tím tichým, drobným krokem,

jde lesem, nivou, ulicí

ta stará panna s modrým okem

a bledou barvou na líci.

Mdlý slunce lesk jí rudým zlatem

do prostříbřených vlasů kles’,

a vítr trhá jejím šatem

jak rozpustilý, hravý pes.

Ten šat je omšen, místy kmitne

to záplatou v něm křiklavou;

má klobouk formy starožitné

s vlající pentlí žlutavou.

Má v ruce astru, květ, zkad zírá

stesk po dobách, jež bývaly...

má parasol, jejž neotvírá –

to slunce teď už nepálí...

A chodí tichým, drobným krokem

po lese, nivě, ulici

ta stará panna s modrým okem

a bledou barvou na líci.

– Tak v šerých dnech vždy nachází si

pár míst těch láska zrazená,

kde v květech, vůni kdysi, kdysi,

jí líbával líc... ramena...

A špičkou svého parasolu

do trávy ťuká, do snětí,

co každý krok jí srdcem dolů

jak hořká jehla proletí. –

Pryč láska, květy, pryč lesk žhavý,

pryč vše, co bylo nejdražší –

a vítr, ten pes její hravý,

jen suchým listím haraší...

Přijď, ženo, k nám! Přijď za večera,

kdy bolest bývá příšernou

a vítr honí mračna šerá

a třese každou lucernou!

Přijď k nám, ubohá! V jizbě naší

je fauteuil z doby rokoka,

a teplo z kamen zimu plaší,

a lampa září s vysoka!

Přijď, poslouchej! (Mně veršů chasa

sic duši často odnese) –

však žena moje zlatovlasá

vždy povídá a směje se!

Přijď, nechoď po těch smutných polích

a lese pustém zčernalém,

kde lká cos, úpí v stromech holých

jak bolest v srdci zoufalém!

Přijď! V té večerní chvíli naší

je letních nocí hvězdný třpyt,

jenž tvoji bolest jistě splaší

a vykouzlí ti dávný klid!...

A zatím pole, les a pláně

háv vezmou zářný, nevinný –

jak by ti kdos zas vsypal na ně

ty bílé, letní květiny...