Skizza k básni.

Několik jilmů u cesty zpívalo,

vzdouvavou vůní umdlíval večer.

Sedněme v trávu pod ně, slyšíce

rozhovor intimní rostlinných duší.

Měsíc si sedl na vodu v dálce,

vlní se po hřbetech zčeřených vln.

Zablýskl v kříži věže, běžící

černavou čarou skrz květy křovin.

Budeme sedět v dlouhém hovoru

objavše hubená kolena. Možná

chaos usláblých zvuků klavíru

rozdere srdce k náhlému mlčení.

Možná. Snadno pak v zpovědi za vše

odprosit, i za to, čím jsme tak nikdy

nebyli vinni. I za to, čeho

nikdy se, nikdy nedopustíme.

Možná, že hovor zkříží se, v rychlých

kadencích sporu, který se zlíhne

v černých tvých očích, vzdorných a smutných,

dychtivých vítězit po chvílích poddanství.

Možná, že na naše dávné lži všecky

budeme nanášet novější barvy,

dražšími stanem se složitým pochodem

záhadných finess, jež pochopit těžko.

Budeme smát se převážným věcem

majíce pro ně už svoji logiku,

v blouznění o světech zvláštních a tajemných,

které jsou bez ceny normálním mozkům.

Možná, že vypláčeš před chvílí vášně

poslední slzy panenské hrdosti.

Bude tak dlouhá zpáteční cesta!

Chlácholit hříchem zděšené duše!