Skizza před bouří.

Je horko, dusno. Na list, trávu

se klade jemný šedý prach,

jenž pozvedán je větrem v davu

a v sloupech honěn po cestách.

A nebe má tak barvu sinou,

jak pobil by je olovem,

a černé mraky po něm plynou,

a nesou blesky v lůně svém.

A topoly, jež pozdvihají

své hlavy jindy k blankytu,

teď třesou se a prohýbají

a pryč snad chtějí v chvíli tu.

U boudy ze suchého chvojí,

jež stromy sadu skryta je,

pes vyje táhlou bázeň svoji,

kams stranou čumák zvedaje...

A blesk a ráz! Hřmí. Jak by nebe

za strašlivého dunění

kraj šírý chtělo shltit v sebe

a zžehnouti jej v plameni!

Však nad vodou, kam v mraku celém

se ke koncertu hmyz dřív slet’,

teď při šveholu převeselém

vlaštovky krouží menuet.

A tma, jež hrozně obzor halí,

a blesky, jež se zastkvěly,

a déšť, jenž vodu rázem kalí, –

jim nezkazily veselí!

Ty vědí, jak se to vždy snuje,

jak směšným byl by strach i chvat:

až se to nebe vyhromuje,

zas modravě se bude smát...