Skizza večerní.

Nic nežli stromy, jejich hlavy smýká

zlý vítr s chladem místo teplé duše,

jen chřástal luční kdesi v trávě vzliká

svým pustým nářkem těžké ticho ruše.

V zenithu stojí měsíc – s bledou tváří

že hvězdy k němu dostoupit se bojí,

jak žebrák, který v lásky prázdném stáří

u cesty schoulen, čeká na smrt svoji.

Jak duší pochybnost, tak netopýří

stín promíhnul se nebem zasmušilým,

a jako bolest vzpomínkami víří

dech meluziny listím keřů zbylým.