SKLAMÁNÍ.

V ten večer nádherný, kdy z šera slavík zpíval

a hvězdy sněžily se, měsíce srp žlutý

plál nad hor hřebenem, já na tebe se díval,

jak šla jsi vedle mne, květ jara nedotknutý.

Měsíce bílá zář hladila tvoje čelo,

v tvém oku nádherné hvězd kouzlo tklivě spalo,

jak slavík v šeru kdes, tak srdce mé se chvělo

a vínem písní nových náhle přetékalo.

Kraj český před námi se rozkládal jak v báji,

má duše, dlouho taký večer plný krásy

se nad nás nesnesl, tvůj zrak kdes bloudil v kraji,

pro všechnu krásu tu ty citu neměla jsi.

Pro báseň hlubokou, kterou kraj celý skládal,

pro slavičí kvil, který zmíral v nočním tichu,

tys citu neměla, květ mého štěstí zvadal,

kdy zřel jsem, že vše svaté jest ti pouze k smíchu.

A bolesť divoká přepadla duši moji,

že děsnou prázdnotu ta skvělá maska kryje,

že v bytosti té skvělé, kterou zval jsem svojí,

hnízdí jen všednosti a bezcitnosti zmije.

Že nádherný tvůj zjev jen nicoty je maska,

a že mne v hroznou propasť bídné lásky vlákal;

noc byla nádherná, já cítil, jak mi praská

to srdce v hloubi ňader, a já tiše plakal.