SKLAMÁNÍ.

To bylo schodiště příkré a točité:

a šlo to pořáde do země hlouběji,

jen kahan, jejž jsem nes’, třásl se v noci té,

oh, šel jsem hledati ložiska nadějí.

A bledí skřítkové přede mnou prchali

do svojích brlohů, temnotou zalitých,

já klepal kladivem zvědavě do skály

zvuk zazněl dunivý jak škodolibý smích.

Takové schodiště příkré a točité:

Že jsem přec nezůstal u krbu raději,

vždyť vím, že řeknu si na konci chodby té:

„Ach, marná námaha! Není už nadějí!“