SKLAMÁNÍ.

Neb já tě miloval. A za onoho rána

kdy zřel jsem nahost tvou, mdlou v cizím objetí,

Smrt létla kolem mne jak pták, ó proklínaná,

a v zpěvu tázala se, chci-li zšíleti – –

Zapomeň, zapomeň ó duše žalu vzdaná,

na ženu falešnou, sen touhy sklamaný,

pleť, vlas i úsměvy ta slova zbožňovaná

čím budou dáš-li jim znít s retů nirvány?

Zapomeň, zapomeň! Čas jde; pod jeho křídly

roj duší zvířených jak prach se potácí

a rozkoš, hmota, tvar, toť hrad kde marnost sídlí,

ty věz, že krásnější jsou v imaginaci.