Sklání se jedle k svěžím hlavám buků...

Sklání se jedle k svěžím hlavám buků,

nebe je modro, vzduch je čist,

tesklivě zvučí žežhulčino kuku

z volnějších v hustém lese míst;

lindušky drobné po větvích se honí,

modravá lecha prvním květem voní,

zlatem se leskne břízy list.

Tajemným šerem skrze stromů snětí

probíhá jarních vánků dech,

hřivňáci šedí v zápětí jim letí,

za nimi – ký to divný spěch –

v lese kdo nežil, nezřel jich a nezná, –

geniů jara četa přelíbezná,

na líčku úsměv, v oku žeh.

Totě ta něžná tělesná stráž Vesny,

vznešené paní nanejvýš,

slyšíte s ptačím jásot bůžků plesný,

za nimi kněžna vchází již

v průvodu milém laškujících druží,

na hlavě vínek z prvních poupat růží,

snáší se v šumnou hvozdu skrýš.

Pestré a vonné kvítí z klínu metá

do kypré trávy kol a kol,

všude je krása její rukou seta,

všecko se pyšní: květem stvol,

větvice suchá vrátivším se ptencem,

čilý proud luhů pomněnkovým věncem,

mechem svah skalní kolem kol.

Blažená chvíle! Přeštědrá ta paní

každému volá: „Strádáš snad?

Je-li tvá duše na smrt štvanou laní,

napoj ji zdrojem jarních vnad,

osvěž ji, uzdrav, milý světa hoste;

vždy krásy lékem člověk v nebe roste,

jež pláně srdcí mění v sad.

Šťasten buď, vesel, v slunné vlády dobu,

zapomeň prvých strastí sběh,

roste-li kvítí z propadlého hrobu,

vzroste ti z duše na ňadrech.

Mocná jsem paní, která všecko zmůže;

vždyť rány srdci proměňuje v růže

mých zraků žár a prsou dech!“