SKLENÍKY MÉ MATKY.

Ji vidím ještě – něžná, štíhlá,

jak třtina nad vodou,

jak paprsek se kolem mihla

nad snící úrodou.

Má matka mladá, s hlubokými zraky

fialek parmských, krasších nad zázraky,

kol jejích cudných rtů květ něhy – úsměv pučel,

jenž chóry andělů tam v nebi rozezvučel

a jistě svěží rosou napájel se z rána,

když v záři červánků se skvěla nebes brána.

A chodila, jak azurem by plula,

víc světice, než žena úsměvná a sladká,

a lásku rozsévala kolem – moje matka –

Květ nad všechno a hudbu milovala

a skleníky své něžně pěstovala,

háj kamelií vítal ji v svém středu,

ji hrdou kněžku královského vzhledu.

Tam sedávala zamyšlená, krásná,

jak sfinga tajemná – a záře jasná

kol její hlavy aureolu tkala.

A matka má se tiše rozzpívala...

Hlas její vroucí, kovový a plný

v mém srdci sladké rozezvučel struny,

stesk náhlý schvátil mne a rozechvěl mne celou,

ó, smutky chvíle té, nad písní odumřelou!

A já jsem plakala, a kamelie kvetly,

ty růžové a bílé, s čarovnými světly.