SKLESLÝ GENIJ.

Do větrů divokých vrhám své hněvy

jak výboje napjatých pólů.

Čas jako mramor. Odvětit neví

a slíbit mi moji aureolu.

Svých svalů sílu jsem obětoval

a úsilím přepjal své nervy.

Jen málo již zbylo, pro nejhorší chvíli jsem schoval

své energie prudké a odvážné vervy.

Jen tolik zbylo, bych svědomím mohl třásti,

s idejí neplodnou v hrob tělo schýlím.

Zhrdání ducha, hněv svůj zanechám vlasti,

jež hrob můj zatěžká krásným mramorem bílým.