SKLIZNĚ.

Ovoce vzali jsme, růží sta,

obilí odvezli sklizně,

jetelů žatvy a vonných trav,

všecko, co rovina uchystá, –

nezkojili však své žízně...

Za krásných nocí a podzimních dní

na sklizeň žehrali chudou,

o slunci pravěkém bájili,

o jiné krajině polední,

o dnech, jež teprve budou...

Hrozny se zamžily, jakýs chlad

v poháry trpký z nich kapal...

Z růže zbyl v prstech prázdný stvol...

A i ta žena přezrála snad,

každý z nás teskně chápal...

Máky už neuspávaly

do snů, jež měly moc spásnou...

Lovčích rohů se před časy kdys

kanci a jeleni bávali,

ukryti travou řásnou...

Krásné my ženy v otroctví

k zveselení dnů brali...

Několik problémů, přátelství,

potom přec tížilo, mučilo, –

a my se klamávali...

Vzali jsme všecko... Však více chcem

od krvácející Země,

od Slunce, z oranžových brázd

hnědnoucích podzimů nápěvem,

která se dívá tak němě...

Trpíme, zmnoživše lidský rod

o stále rostoucí nuly...

K tanci a k děsu, k smrti a k žití

není dost rovin, dost lesů, dost vod,...

ztrácíme sílu a vůli...

Žíznícím, hladovým po částech

Země svou rozdala duši,

čekajíc na vzpouru, na hlad a mor,

čekajíc, kam nás pohřbít v dnech,

kdy po krvi žádost nás vzruší...

Vzali jsme všecko... Však máme týž hlad,

nezkojili jsme své žízně, –

na chudé lásky i přátelství,

na chudou prsť, v níž těžce lze zrát,

na chudé klneme sklizně...