SKLIZNĚ RŮŽÍ A HROZNŮ.

Můj den plál v jaře čistou zelení

a mnohé plaché ženy zněl tam krok

a tisíc z radostí orosených slok...

Jak každé dmul se první touhou prs,

vsadily všecky v sad můj růží trs

a čekaly, zda vzejde ve snění...

A přátelé mí byli sadaři.

Sta křů a stromů vsadili a rév...

Teď po rocích a podzimech, kdy krev

a zlato tryská z listí žlutého,

kdy všecko zrá, jak z bronzu zkutého

když všecko sluncem plá a zazáří,

hle, pozdní růže, hrozny dozrají

mi z přátelství a lásky přesladké.

Je právě čas. A v chvíli překrátké

já vezmu je, neb samy tíhou svou

do trávy zrosené mi u nohou

voníce rozloučením, spadají...