Skloň hlavu!

Skloň hlavu níž, by zářný úběl šíje

se mihnul snivým leskem liliovým,

já v ouško růžové ti něco povím,

co nevysloví žádná poesie.

Nech, ať můj ret se v tvoje vlásky skryje

a rozčeří je každým dechem novým,

jak padá elf v pel zlatý do lilije,

tam polibek sleť křídlem motýlovým!

Ten motýl polibků mých na tvé pleti

pel nechá, záplavu to purpurovou –

ó, nesplaš mi jej, kdo ví, kam si sedne?

Víš, motýle je těžko zadržeti,

ten v každé chvíli květinu chce novou,

a tělo tvé jich prales, kam zrak hledne.