Sklonila noc hlavu svoji,

Sklonila noc hlavu svoji,

na rozkvetlý země klín,

jenom měsíc od smrčiny

dlouhé, černé vrhá stíny

a les volně rozechvín.

Hvězdy už se vyřítily

v klenbu nebes modravou,

pod rouškou se měsíc bělá

a v květ lípa vypučela, písně dýše nad hlavou.

Mír se nese dálným krajem,

všude ticho, slyš a hleď! srdce hoří, kdo je schladí?

Upomínko mého mládí,

pojď, v ztracený ráj mne veď!