Skočická.

Skočice, blíž Hradu hory

stará víska,

putují tam lidu sbory

z dáli, z blízka;

na kolenou v chrámu klečí

tiše, snivě,

Matka Boží vše tam léčí

milostivě.

Půjdu také v ona místa

zbožných poutí,

rač mě, Matko Jesu Krista,

vyslechnouti;

srdce mé tě vroucně prosí

písně vzletem,

z těch jsem, již svou půdu rosí

krve květem.

Zlá se křivda zpupnou lájí

do Čech vtírá;

nechať se jí po všem kraji

bratr vzpírá;

loupí naše luhy, nivy,

doly, chlumy,

rekův meče, věštců divy,

pěvců dumy.

Trhá zemi, množí zrady,

ničí krovy,

předkův lány, předkův sady,

předkův rovy;

loupí pole, hvozdy, háje,

mlýny, splavy,

staré zvěsti, staré báje,

mladé hlavy.

Cizák zrno, brat má plevu,

své nechť orá,

nemá pláče už ni zpěvu

duše chorá;

pro smrt jaré děti chová

drahné roky,

cepy váže, kosy ková –

pro otroky.

Skočická Ty Matko Boží

plná vděků,

učiň z nás – viz, žal se množí –

národ reků,

vlož nám blesky na zášť dračí

v čela rýhu:

na směs vlků, již se tlačí

na nás k jihu!

Kaž, ať lid se krve varem

k činu vzpruží,

přinesu ti s jara darem

kytku růží;

kol nich stuhu zlatých cípů

bílou, čistou,

a před chrám Ti vsadím lípu

velkolistou!

S ptáky v lesa kypré chvoji,

v chrámě božím,

vroucích zvuků k poctě Tvojí

píseň složím,

vonnou, jak by zkvetly maní

střemchy sněti...

mlčíš?... Do řad, chudí, páni,

starci, děti!...