Skočme, hochu!

„Vítr hvízdá chladné písně,

trochu chladné – hej co škodí,

aspoň se to při té bídě

přece v taktu světem chodí!

S nebe déšť se ledný lije,

že mne to až v kosti mrazí,

hej co škodí, – pěkných šatů,

kterých nemám, nepokazí!

Půda pode nohou skluzká,

noha klesá – eh, což z toho,

bez toho, zda k předu, nazpět –

všechno jedno, bludná noho!

Proč mne jen tam nenechali

aspoň týden ještě sedět,

nepotřeboval jsem dnes už

o smrti své dcerky zvědět.

Hej co škodí, hej co škodí,

zapomenu snad i na ni,

jako na svou hezkou ženu,

když ji vzali k sobě páni.

Hej, jak se ty vlnky točí,

hvízdej, větře, chladný hochu,

most je nízký, hvízdej, hvízdej,

skočíme si s nimi trochu!“