ŠKODA A POZDĚ.

Teď blaha zašlých časů vzpomínáme,

kdy všecko měli jsme – tak vždy to bývá –

o skutečnost vždy ideál se láme

a pouze touha dál si v srdci zpívá...

My nedovedli držet svoje štěstí,

je ubili samými obavami,

teď musíme své odříkání nésti

a živíme se pouze – vzpomínkami.

Teď vidíme, kde jaké čněly tesy,

kde jaké strže na břehu a v hvozdě,

teď cítíme vše ztracené nám plesy

a jen si vzdychnem: „Škoda!“ já – Ty: „Pozdě!“