Ó ŠKODA JE...

Ó škoda je těch světlých našich visí,

ó škoda je těch našich tuch a snění...

my jsme si nyní příliš zhořklí, cizí – –

jsme životem již příliš unaveni!

Nadějí našich rozteklo se moře

a mdlobná tíha v duše se nám věsí,

kde dříme stesk a upomínek hoře;

před roky příštími mě tajemný strach děsí.

O je škoda... našeho blaha vůně,

jíž měkký tón mi časem padá do žil – – –

ztesknilou touhou srdce moje stůně

po chvílích sladka, jež jsem s Vámi prožil.

A škoda je té naší lásky ryzí,

kdy štěstí se nám dovádivě smálo – –

jsme nyní si jak neznámí a cizí...

ach, zbylo nám z té naší lásky málo!