Škoda Jiskry!

A nám se tu na Slovensku

věru dobře páčí,

nechybí nám tady pranic,

leda mléko ptačí;

a my žijem jako svatí,

vždy se o nás postarati

hodní páni ráčí.

Jaj, za námi v patách všudy

sluha z komitátu,

ostříhá nám tělo celé

od širáku v patu;

aj, což my jsme tací ňácí,

jenže na vzdor tuhé práci

nevybřednem z platu.

Vicišpan nám řeže jazyk

už od mnoha jara,

tomu nechce pod chvostíky,

ani naše para;

plivá na nás každou chvíli,

a za to ho urobili

na konsiliára.

Služný – ten je ke všem přímý,

jestiť chlapík hlaný,

jak nůž pana polesného,

broušen na dvě strany;

nám do rukou ostří podá,

sám má střenky, a tak bodá

vždycky těžké rány.

Fiškus – to chlap věru statný,

úřaduje leže,

nechce více dvacetníky,

celé kapsy řeže,

a paličkou nutí solně,

bychom dali dobrovolně

na dvojici spřeže.

Stoličný – ten mírný ještě,

péra, papír spoří,

přijdeli kdo na přísahu,

o svíčku ho moří,

kupuje ji v krámech všudy,

a ten její plamen rudý

na nose mu hoří.

Pisák? á, to šuhaj pěkný

jako motovidlo,

ani neví, kdy a kde ho

nebe na zem kydlo,

jestli pro kolky jde komu,

sladkou vodu nese domů,

ostrou jako šidlo.

A ten hajduk, chlap statečný,

ten se jenom zdobí,

když je gazda na podělku,

vše si přiosobí,

dobré víno i pečenku

i tu ponositou ženku,

a jak doma robí.

Jaj, což jsme my tací ňáci

na Slovensku hoši,

brzo budem jmění svoje

nosiť v ručném koši,

a ten dáme na ofěru –

ach, už dávno umřel věru,

Jiskra na Šároši!